OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
A opět na nás útočí naši slovenští bratia. Naštěstí ovšem jen na naše sluchovody, protože jinak bychom to proti jejich MIGům 29 asi těžko vychytali. Minimalistické brutal duo ze Žiliny se loni rozhodlo konečně něco spáchat ve studiu. Miro (voc.) a Michal (guit, bass) jsou milovníky gore. Pamatujte si to dobře – co není gore, to nejsou Goreopsy. Naštěstí to neplatí i naopak. Ano, kluci se nechávají inspirovat US brutal gore/death scénou. No a jelikož kolem nich není dostatek dost rychlých a gore oddaných bubeníků, pomáhají si mašinkou. Co z toho plyne? No, plyne z toho jak jinak než – GORE! Už na obalu se na vás šklebí pěkná „gore“ jizva a když otočíte tape, tak na vás jukne heslo „WORSHIP GORE!“ Pak už jen třeba vložit tape do tape recorderu a vyvalí se na vás – no, hádejte co? No, popravdě řečeno nejdřív je tam intro, ale i to je řádně gore! Prostě pokud máte tohle rádi, Goreopsy se vám líbit budou. Minimálně aspoň trošku. Mně se třeba na tom moc nelíbí, že do strašně rychlých klepaček jsou nasoukány místy poměrně pomalé riffy. Ale proti gustu žádný dišputát. Miro má vokál řádně prokloktaný, takže bez obav. Chcete Goreopsy přirovnat? Snad zkuste skloubit brutalitu Viral Load s minimalismem Mortician. V každém případě všech pět zde rozmázlých gore výplachů má slušný zvuk ze studia Rapes, takže si stačí dát krvavý steak a oddat se GORE!!!
6 / 10
Vydáno: 2000
Vydavatel: Vlastní náklad
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.